Bajka o draku tyranovi
Nick Bostrom
www.nickbostrom.com
Z anglického originálu přeložil Petr Hudeček.
Journal of Medical Ethics, 2005, Vol. 31, No. 5, pp 273-277
Byla jednou jedna planeta, kterou tyranizoval obří drak. Byl vyšší než ta největší katedrála a tělo mu pokrývaly tlusté černé šupiny. Jeho rudé oči žhnuly nenávistí a z jeho strašlivé tlamy proudil nepřetržitý tok zle páchnoucího žlutozeleného slizu. Od lidstva vyžadoval hrůzostrašný hold: aby uspokojili jeho nekonečný hlad, deset tisíc mužů a žen muselo být dopraveno každý večer k patě hory, kde drak tyran žil. Někdy drak tyto nešťastné duše sežral okamžitě; někdy je místo toho zamkl v hoře, kde slábly po měsíce či roky, až je nakonec snědl.
Bída způsobená drakem tyranem byla nezměrná. Kromě těch deseti tisíc, které krutě zmasakroval každý den, tu byly matky, otcové, manželky, manželé, děti a přátelé, kteří zůstali na světě a truchlili nad ztrátou svých milovaných.
Někteří se pokoušeli s drakem bojovat, ale je těžké říci, jestli byli odvážní nebo blázniví. Kněží a kouzelníci sesílali na draka kletby, ale bez účinku. Válečníci, ozbrojení mocnou odvahou a nejlepšími zbraněmi, které kováři uměli vyrobit, také na draka zaútočili, ale byli zpopelněni jeho ohněm dříve, než se vůbec dostali na dosah zbraní. Chemikové namíchali jedovaté lektvary a lstí je dostali do drakova chřtánu, ale jejich jediný viditelný efekt byl, že drakův hlad vzrostl. Drakovy drápy, zuby a oheň byly tak efektivní, jeho šupinaté brnění tak neproniknutelné, a jeho celá podstata tak robustní, že byl v podstatě imunní vůči jakémukoliv lidskému útoku.
Vidouce, že vítězství nad tyranem není možné, lidé neměli jinou možnost než poslechnout jeho příkazy a platit jeho hrůzný hold. Na smrt byli posláni vždy ti nejstarší. Přestože starší lidé byli tak plní energie a zdraví jako mladí, a někdy byli moudřejší, alespoň si už užili několik desítek let života. Bohatí mohli svůj čas trochu oddálit podplacením králových služebníků, když si pro ně přišli; ale, podle ústavního zákona, na každého přišla někdy řada a nikdo nemohl svůj čas oddálit navěky, ani samotný král ne.
Duchovní muži chlácholili ty, kteří se báli chvíle, kdy je sní drak (což byli téměř všichni, ačkoliv mnozí to na veřejnosti nepřiznali). Slibovali další život po smrti, život bez dračí metly. Jiní řečníci argumentovali, že drak má své místo v přirozeném pořádku věcí a že má morální právo být nakrmen. Říkali, že je součástí samotné podstaty lidství skončit v dračím žaludku. Jiní zas tvrdili, že drak je dobrý pro lidský rod, protože udržuje nízkou úroveň populace. Není jasné, do jaké míry tyto argumenty přesvědčily ustarané duše. Většina lidí se s drakem vyrovnávala tak, že nemyslela na hrůzný konec, který je čekal.
Po mnohá staletí tento zoufalý stav věcí pokračoval. Nikdo už nepočítal, kolik lidí drak celkem usmrtil ani kolik slz vyronili pozůstalí. Očekávání se postupně vyrovnala s realitou a drak tyran se stal součástí života. Vzhledem k tomu, že odpor byl zjevně marný, se lidé přestali pokoušet draka zabít. Pokoušeli se ale zmírnit jeho dopad. Přestože drak občas plenil města, bylo zjištěno, že když byly jeho denní oběti doručeny k hoře včas, četnost jeho nájezdů se snížila.
Vědouce, že jejich čas stát se dračím jídlem už brzy přijde, lidé začali mít děti dříve a častěji. Nebylo zvláštní, když byla dívka těhotná na své šestnácté narozeniny. Páry často zplodily i tucet dětí. Lidská populace tak neklesala a drak zůstal stále nasycen.
V průběhu staletí ovšem drak pomalu, ale jistě rostl. Už byl skoro tak velký jako hora, ve které žil - a jeho hlad se úměrně zvětšil. Deset tisíc lidských těl už nenaplnilo jeho břicho. Teď vyžadoval, aby každý večer bylo k patě hory dodáno osmdesát tisíc.
Král nepřemýšlel toliko o úmrtích a drakovi samotném, jako spíš o logistice sběru a transportování tolika lidí k hoře každý den. Nebyl to lehký úkol.
Aby ten proces usnadnil, král nechal vybudovat železnici: dvě přímé čáry z lesknoucí oceli, které vedly až do dračí sluje. Každých dvacet minut vlak přijel do stanice u hory plný lidí a vrátil se prázdný. Kdyby ve vlaku byla nějaká okna, mohli by cestující při měsíčních nocích vidět dvojitou siluetu draka a hory a pár žhnoucích rudých očí, které jako paprsky z dvou obřích majáků ukazovaly cestu k anihilaci.
Král zaměstnával velké množství služebníků, kteří se starali o administraci holdu. Měl matrikáře, kteří udržovali velké tabulky lidí, kteří byli na řadě, měl „sběratele lidí“, kteří ve zvláštních vozech převáželi jídlo pro draka. Obrovskou rychlostí převáželi svůj náklad buď na nádraží, anebo přímo k hoře. Měl úředníky, kteří se starali o penze, které byly vypláceny decimovaným rodinám, co se o sebe už nedokázaly starat. Měl utěšitele, kteří cestovali s odsouzenými k drakovi a snažili se zmírnit jejich úzkost alkoholem a léky.
Kromě toho měl tým drakologů, kteří studovali, jak by tyto logistické procesy mohly být efektivnější. Někteří drakologové také prováděli studie drakovy fyziologie a chování a sbírali vzorky - jeho spadané šupiny, sliz z jeho tlamy, jeho ztracené zuby a jeho exkrementy, které byly smíšené s fragmenty lidských kostí. Všechny tyto předměty byly pečlivě anotovány a archivovány. Čím více lidé o drakovi věděli, tím více se jeho nezničitelnost zdála jistá. Obzvláště jeho černé šupiny byly tvrdší než jakýkoliv materiál známý člověku a zdálo se, že žádný způsobem nejde ani jen škrábnout drakovo brnění.
Aby financoval všechny tyto aktivity, král vybíral od svého lidu těžké daně. Výdaje související s drakem už zabíraly jednu sedminu celého rozpočtu a rostly ještě rychleji než drak sám.
Člověk je zvláštní druh. Čas od času někdo dostane dobrý nápad. Ostatní nápad zkopírují a přidají k němu vlastní vylepšení. A časem se tak vyvine mnoho podivuhodných nástrojů a systémů. Některá z těchto zařízení - kalkulačky, teploměry, mikroskopy a zkumavky - usnadní generování a zkoušení nových nápadů, a to včetně nápadů, které zrychlují proces generování nápadů.
A tak se velké kolo vynalézání, které se v dávných dobách točilo nepředstavitelně pomalu, začalo postupně zrychlovat.
Mudrci předpovídali, že jednou přijde den, kdy technologie umožní lidem létat a dělat mnoho dalších úžasných věcí. Jeden z mudrců, který byl respektován některými dalšími mudrci, ale jehož excentrické manýry ho vylučovaly ze společnosti, dokonce předvídal, že technologie jednou umožní sestavit přístroj, který by zabil draka tyrana.
Královi učenci ale tyto myšlenky zavrhli. Řekli, že člověk je příliš těžký na to, aby mohl létat, a v každém případě přece nemá peří. A co se týče té nemožné myšlenky, že drak tyran může být poražen, historie přece zná stovky případů, kdy se lidé pokoušeli přesně o to, a žádný z nich nebyl úspěšný. „Všichni víme, že tento muž měl nějaké nezodpovědné nápady,“ napsal později jeden učenec do nekrologu onoho mudrce, který byl odeslán k sežrání drakem, jehož úmrtí předpověděl, „ale jeho knihy byly celkem zábavné a snad bychom měli být drakovi vděční, že umožnil existenci žánru proti-dračí literatury, která nám ukazuje tolik o kultuře úzkosti!“
Mezitím se kolo vynalézání dále točilo. Jen o pár desetiletí později lidé skutečně létali a povedlo se jim mnoho dalších báječných věcí.
Pár drakologů-obrazoborců začalo přemýšlet o novém útoku na draka tyrana. Zabít draka nebude snadné, říkali, ale pokud bychom vynalezli nějaký materiál tvrdší než drakovo brnění, a pokud by tento materiál mohl být zformován do nějakého projektilu, pak by se to mohlo podařit. Na začátku byly nápady obrazoborců odmítány ostatními drakology se zdůvodněním, že žádný známý materiál není tvrdší než dračí šupiny. Ale když na problému pracoval mnoho let, jeden z obrazoborců úspěšně provedl pokus, v němž dokázal, že dračí šupiny lze prolomit určitou slitinou materiálů. Mnoho drakologů, kteří byli předtím skeptičtí, se nyní připojilo k obrazoborcům. Inženýři spočítali, že z této slitiny by mohl být sestaven obrovský projektil, který by byl vystřelen s dostatečnou silou, aby prolomil drakovo brnění. Ovšem výroba takového množství slitiny by byla drahá.
Skupina několika eminentních inženýrů a drakologů poslala králi petici žádající o financování výroby protidračího projektilu. V době, kdy petici poslali, byl ale král zaměstnán vedením své armády do války proti tygrovi. Tygr totiž zabil farmáře a pak zmizel do džungle. Mnoho vesničanů se bálo, že tygr z džungle vyjde a zaútočí znovu. Král ji tedy obklíčil a přikázal svým vojákům, aby se skrz ni prosekali. Na konci celé kampaně mohl král prohlásit, že všech 163 tygrů v džungli, zřejmě včetně toho vraždícího, bylo uloveno a zabito. Během válečné vřavy byla ovšem petice ztracena nebo zapomenuta.
Skupina tedy odeslala další žádost. Tentokrát dostali odpověď od jedné z králových sekretářek, ve které se psalo, že král se bude zabývat žádostí, jakmile dokončí kontrolu ročního rozpočtu na dračí administraci. Letošní rozpočet byl větší než kdy dřív a zahrnoval financování nové železniční tratě k hoře. Druhá trať byla nezbytná, neboť ta původní již nemohla stačit. (Hold vyžadovaný drakem tyranem se totiž zvýšil na sto tisíc lidských bytostí, které musely být každý večer při setmění doručeny k patě hory.) Když byl ale rozpočet konečně schválen, přicházely zprávy z odlehlé části země, že jedna vesnice byla napadena chřestýši. Král musel okamžitě mobilizovat armádu a vyjet bojovat s touto novou hrozbou. Žádost protidračího týmu byla uložena do zaprášené skříně ve sklepě hradu.
Tým se tedy sešel znovu, aby se rozhodl, co udělat nyní. Živá debata pokračovala dlouho do noci. Téměř již vycházelo slunce, když se konečně rozhodli přednést věc lidu. Následující týdny cestovali zemí, vedli veřejné přednášky a vysvětlovali svůj návrh každému, kdo byl ochoten poslouchat. Na začátku byly lidé skeptičtí. Ve škole je učili, že drak tyran byl nezničitelný a že oběti, které žádal, měly být akceptovány jako součást života. Když se ale dozvěděli o nové slitině a o návrzích projektilu, mnohé to zaujalo. V rostoucím počtu občané přicházeli na přednášky protidračích vědců. Aktivisté začali organizovat veřejné demonstrace na podporu návrhu.
Když král četl o těchto setkáních v novinách, svolal své poradce a zeptal se jich, co si o tom myslí. Ti ho informovali o poslaných peticích, ale řekli mu, že v protidračí skupině jsou jen potížisté, jejichž učení způsobuje veřejný neklid. Bylo by mnohem lepší pro společnost, řekli, kdyby lidé přijali nevyhnutelnost holdu draka tyrana. Dračí administrace vytvářela mnoho pracovních míst, která bychom ztratili, kdyby byl drak usmrcen. Žádné veřejné dobro by nevzešlo z poražení draka. A v každém případě byly královy trezory nyní téměř prázdné po dvou válkách a financování druhé železniční tratě. Král, který se v té době těšil velké popularitě, protože vyhrál nad invazí chřestýšů, poslouchal argumenty svých poradců, ale bál se, že by ztratil část své veřejné podpory, kdyby ignoroval petici protidračího hnutí. Proto se rozhodl uspořádat veřejné slyšení. Pozváni byli špičkoví drakologové, státní ministři i zájemci z veřejnosti.
Slyšení proběhlo na nejtemnější den v roce, krátce před vánočními prázdninami, v největší síni královského hradu. Síň byla naplněná až do posledního místa a lidé se tlačili i v uličkách. Atmosféra byla napjatá možná více než při nejdůležitějších válečných poradách.
Poté, co král všechny přivítal, vyzval na pódium vedoucího vědce z původního protidračího týmu, ženu s vážným, skoro přísným výrazem ve tváři. Žena zaujala řečnický stůl a vysvětlila stručně, ale jasně, jak by navržené zařízení fungovalo a jak bychom mohli vyrobit vyžadované množství slitiny. Pokud bychom tomu věnovali dostatek financí, řekla, mělo by být možné práci dokončit za patnáct až dvacet let. S ještě větším množstvím peněz by to možná šlo jen za dvanáct let. Nemohla ovšem dát absolutní záruku, že zařízení bude fungovat. Dav pozorně naslouchal jejím slovům.
Druhým řečníkem byl králův hlavní poradce pro moralitu, muž s dunivým hlasem, který snadno zaplnil síň:
„Předpokládejme, že tato žena má pravdu ohledně vědy a že projekt je technologicky možný, ačkoliv si nemyslím, že to bylo dokázáno. Nyní chce, abychom se zbavili draka. Podle všeho si myslí, že má právo nebýt drakem sežrána. Jak svéhlavé a drzé. Konečnost lidského života je požehnáním pro každého jedince, ať o tom ví nebo ne. Zbavit se draka, byť se to může zdát pohodlné, by ve skutečnosti zničilo lidskou důstojnost. Posedlost zabitím draka nám brání plně vyvinout snažení, ke kterému naše životy přirozeně směřují. Místo toho, abychom chtěli žít dobře, pak chceme jen zůstat naživu. Je to ponižující, ano, ponižující, chtít pokračovat ve svém nevalném životě tak dlouho, jak je to možné, bez toho, abychom se zabývali některou z vyšších otázek, jako jaký je smysl života. Ale říkám vám, přirozenost draka je jíst lidi, a přirozenost lidstva je skutečně a ušlechtile naplněna jen tak, že se necháme sníst drakem…“
Diváci naslouchali pozorně i tomuto velmi vyznamenanému člověku. Jeho věty byly tak výmluvné, že bylo těžké odolat pocitu, že se za nimi skrývají hluboké myšlenky, ačkoliv nikdo nemohl tak úplně přijít na to, co ty myšlenky jsou. Ale jistě slova pocházející od takto důležitého hodnostáře musí mít hlubokou substanci.
Další řečník na řadě byl duchovní mudrc, který byl široce respektován pro svou laskavost a jemnost a také pro svou zbožnost. Když ale přistupoval k pódiu, vykřičel z obecenstva malý kluk: „Drak je špatný!“
Klukovi rodiče se začervenali a začali své dítě kárat a hubovat mu. Mudrc ale řekl: „Nechte ho, ať mluví; je nejspíš moudřejší než takový starý blázen jako já.“
Nejdřív měl kluk strach a byl příliš zmatený, než aby se pohnul. Ale když viděl upřímný přátelský úsměv na mudrcově tváři a jeho nataženou ruku, poslušně ji přijal a následoval mudrce až na pódium. „Ty jsi ale statečný mladý muž,“ řekl mudrc, „ty se bojíš draka?“
„Chci zpátky svojí babičku,“ řekl chlapec.
„Drak ti tvojí babičku sebral?“
„Ano,“ řekl kluk a v jeho očích se začaly ronit slzy, „babička slíbila, že mě na Vánoce naučí péct perníčky. Řekla, že spolu uděláme domeček z perníku a malé panáčky z perníku, co v něm budou žít. A pak přišli ti lidi v bílých pláštích a vzali babičku k drakovi… Drak je špatný a jí lidi… Já chci babičku zpátky!“
V tu chvíli už dítě brečelo tak moc, že ho mudrc musel vrátit rodičům.
Ten večer promluvilo ještě několik dalších lidí, ale prosté svědectví dítěte propíchlo balón rétoriky, který nafukovali královi ministři. Lidé podporovali protidračí hnutí a na konci večera i král sám uznal, že rozum a lidskost je na jejich straně. Ve své závěrečné řeči řekl pouze: „Jdeme do toho!“
Jak se zprávy šířily, v ulicích vypukly oslavy. Členové protidračího hnutí si navzájem připíjeli na budoucnost lidstva.
Druhý den ráno se probudila miliarda lidí a uvědomila si, že bude poslána k drakovi před plánovaným datem dokončení projektilu. Byl dosažen bod zvratu. Zatímco předtím protidračí hnutí aktivně podporovala jen hrstka vizionářů, dnes byl boj proti drakovi prioritou číslo jedna pro každého. Abstraktní představa „všeobecné vůle“ na sebe vzala téměř hmatatelnou intenzitu a konkrétnost. Masová setkání vybírala peníze na projekt projektilu a křičela, ať král zvýší úroveň státní podpory. A král odpověděl. Ve svém novoročním projevu oznámil, že prosadí zákon, který projektu určí zvláště vysoké financování a že kromě toho prodá svůj letní hrad a část svých zemí a udělá velký osobní dar. „Myslím, že tento národ by se měl zavázat, že do konce desetiletí osvobodí svět od starodávné metly draka tyrana!“
A tak začal velký technologický závod proti času. Koncept protidračího projektilu byl jednoduchý, ale realizace vyžadovala řešení tisíce malých technických problémů, každý z nichž vyžadoval tucty časově náročných kroků. Testovací střely byly vypáleny, ale spadly bez výbuchu na zem nebo vyletěly na špatnou stranu. V jedné tragické nehodě splašená raketa spadla na nemocnici a zabila několik set pacientů a doktorů. Ale snažení mělo nyní vážný účel, a zatímco záchranáři vyprošťovali mrtvoly z trosek nemocnice, testy pokračovaly.
Ale i přes téměř neomezené financování a nepřetržitou práci techniků se nepodařilo dodržet králův termín. Deset let uplynulo a drak byl stále naživu a jedl. Ale snaha byla blíže cíli. Prototyp rakety byl úspěšně vystřelen na cvičný cíl. Produkce jádra projektilu, které mělo být vyrobeno z oné vzácné slitiny, měla být podle plánu dokončena zhruba tehdy, kdy skončí poslední testy rakety, do které má být vloženo. Datum odpalu připadlo na příští Silvestr, přesně dvanáct let po oficiálním započetí projektu. Nejprodávanější vánoční dárek ten rok byl kalendář, který odpočítával dny do dnu odpalu - a peníze z jeho prodeje šly přímo na projekt projektilu.
Král se sám osobně změnil. Trávil nyní tolik času, kolik jen mohl, v laboratořích a výrobních halách, a poskytoval morální podporu technikům a chválil je za jejich práci. Někdy si přinesl spací pytel a strávil noc přímo v hlučné tovární hale. Dokonce začal studovat a snažil se pochopit technické aspekty jejich práce. Přesto se omezil jen na poskytování morální podpory a nepletl se do technických a manažerských věcí.
Sedm dní před Novým rokem přišla do královského hradu žena, která před dvanácti lety prezentovala pozici antidračího týmu, a byla nyní generální ředitelkou projektu. Žádala urgentní audienci u krále. Ten se okamžitě omluvil zahraničním hodnostářům, které neochotně bavil na každoroční vánoční večeři a spěchal do soukromé místnosti, kde na něj čekala vědkyně. Jako vždy poslední dobou vypadala bledě a unaveně - pracovala dlouhé hodiny. Tento večer se ale královi zdálo, že v jejích očích zahlédl jakýsi oddech a spokojenost.
Řekla mu, že raketa je připravena na odpališti, že jádro do ní bylo vloženo, že všechno bylo třikrát překontrolováno, že byli všichni připraveni, a jestli by král dal odpalu zelenou. Král se zabořil do svého křesla a zavřel oči. Usilovně přemýšlel. Kdyby vyslali projektil dnes, o jeden týden dříve, zachránili by sedm set tisíc lidí. Ale pokud by se něco nepovedlo, pokud by raketa minula svůj cíl a místo toho zasáhla horu, byla by to katastrofa. Bylo by třeba od začátku sestavit nové jádro a projekt by to posunulo o čtyři roky zpět. Seděl tam, bez hlesu, téměř celou hodinu. Vědkyně už byla téměř přesvědčená, že usnul, když otevřel oči a řekl pevným hlasem: „Ne. Chci, aby ses vrátila do laboratoře. Chci, abyste všechno zkontrolovali a pak překontrolovali ještě jednou.“ Žena si povzdechla, ale přikývla a odešla.
Poslední den roku bylo studeno a zamračeno, ale nefoukal vítr, což znamenalo dobré podmínky pro odpal. Slunce zapadalo. Technici pobíhali kolem a prováděli poslední úpravy a kontroly. Král a jeho nejbližší poradci pozorovali dění z plošiny nedaleko odpalovací rampy. O kousek dál, za plotem, se sešlo velké množství lidí, kteří chtěli být svědky této velké události. Obrovské hodiny ukazovaly odpočet: zbývalo jen padesát minut.
Poradce zaklepal královi na rameno a ukázal na plot. Něco se tam dělo. Zřejmě někdo přeskočil plot a běžel k plošině, kde seděl král. Ochranka ho brzy dostihla, dala mu pouta a odvedla ho pryč. Král obrátil svou pozornost zpět na odpalovací rampu a na horu na obzoru. Před ní viděl temný profil draka. Jedl.
O nějakých dvacet minut později byl král překvapen, když viděl, že se muž v poutech znovu objevil kousek od plošiny. Krvácel z nosu a doprovázeli ho dva členové ochranky. Když spatřil krále, zakřičel z plných plic: „Poslední vlak! Poslední vlak! Zastavte poslední vlak!“
„Kdo je tento mladý muž?“ řekl král. „Jeho obličej se mi zdá povědomý, ale nedokážu ho zařadit. Co chce? Nechte ho, ať přijde.“
Mladý muž byl úředníkem v ministerstvu dopravy a důvod jeho běsnění byl, že objevil, že jeho otec byl na posledním vlaku k hoře. Král totiž poručil, aby vlaky dále jezdily. Bál se, že by jakékoliv narušení dopravy mohlo znepokojit draka a že by opustil otevřené pole před horou, kde nyní trávil většinu času. Mladý muž krále prosil, aby poslal příkaz poslednímu vlaku, který měl k stanici u hory dorazit pět minut před odpalem, aby se vrátil.
„Nemohu to udělat,“ řekl král, „nemohu podstoupit takové riziko.“
„Ale vlaky mají často pětiminutové zpoždění. Drak si toho nevšimne! Prosím!“
Mladý muž klečel před králem a žadonil ho, aby zachránil život jeho otce a život tisíce dalších cestujících na tomto posledním vlaku.
Král se podíval dolů na zkrvavený obličej mladého muže. Ale kousnul se do rtu a zavrtěl hlavou. Mladý muž dále kvílel, když ho ochranka odnášela z plošiny: „Prosím! Zastavte poslední vlak! Prosím!“
Král stál tiše a bez pohybu, dokud najednou kvílení neustalo. Král se podíval nahoru na obrovské hodiny: zbývalo pět minut.
Čtyři minuty. Tři minuty. Dvě minuty.
Poslední technik opustil odpaliště.
30 sekund. 20 sekund. Deset, devět, osm…
Ohnivá koule obalila odpalovací rampu, raketa vystřelila a diváci zatajili dech a stoupli si na špičky, všechny oči zaměřené na přední konec bílého plamene z motorů rakety, která se rychle přibližovala k vzdálené hoře. Veřejnost, král, šlechta i rolníci, mladí i staří, v tuto chvíli všichni jako by sdíleli jediné vědomí, jedinou myšlenku: ten bílý plamen, letící temnem, symbolizující lidského ducha, jeho strach a jeho naděje… jak udeřil na srdce zla. Silueta na horizontu se zakymácela a spadla. Tisíc hlasů čisté radosti se vzneslo ze shromážděných mas, a o vteřiny později se k nim přidal ohlušující buch padajícího draka, jako by si Země sama oddechla. Po staletích útlaku bylo lidstvo konečně svobodné od kruté tyranie draka.
Radostné hlasy se brzy spojily do oslavného zpěvu: „Ať žije král! Ať žijeme my všichni!“ Královi poradci, jako všichni tuto noc, byli šťastní jako děti; objímali se a gratulovali královi: „Povedlo se! Povedlo se!“
Ale král odpověděl zlomeným hlasem: „Ano, povedlo se to, dnes jsme zabili draka. Ale ksakru, proč jsme začali tak pozdě? Tohle jsme mohli udělat před pěti, možná deseti lety! Miliony lidi nemusely zemřít.“
Král sestoupil z plošiny a přešel k mladému muži v poutech, který seděl na zemi. Tam padnul na kolena. „Odpusť mi! Ach můj bože, prosím, odpusť mi!“
Začal padat déšť, velké, těžké kapky, které měnily zem v bahno a pronikaly královými purpurovými šaty a rozpouštěly krev na obličeji mladého muže. „Je mi velmi líto tvého otce,“ řekl král.
„Není to tvoje chyba,“ odpověděl mladý muž, „pamatuješ si, dvanáct let zpátky, ve hradě? Ten brečící mladý kluk, který chtěl, abys mu vrátil babičku - to jsem byl já. Neuvědomoval jsem si tehdy, že to nebylo v tvých silách. Dnes jsem chtěl, abys zachránil mého otce. Ale nebylo možné to udělat dnes, ne bez ohrožení odpalu. Ale zachránil jsi můj život, a život mé matky a mé sestry. Jak ti můžeme vůbec kdy dostatečně poděkovat?“
„Poslouchej je,“ řekl král a ukázal na davy, „oslavují mě za to, co se stalo dnes v noci. Ale hrdinou jsi ty. Ty jsi vykřičel. Ty jsi nás spojil proti zlu.“ Král pokynul, aby strážce odemkl jeho pouta. „Teď jdi za svou matku a sestrou. Ty a tvoje rodina budete vždy vítáni na mém dvoře, a cokoliv si budete přát - pokud to bude v mé moci - vám splním.“
Mladý muž odešel a králův doprovod se nahromadil kolem svého monarchy, který stále klečel v bahně. Tolik se změnilo v tuto hodinu: právo na otevřenou budoucnost bylo získáno zpět, prvotní strach byl zničen, a mnoho pravd, které trvaly staletí, bylo převráceno. Nikdo si nebyl jistý, co se od nic čeká v této neznámé situaci. Stáli tam tiše, jako by zkoumali, jestli země ještě drží, vyměňovali si pohledy a čekali na nějaký signál.
Nakonec se král zvedl a otřel si ruce o svoje kalhoty.
„Vaše Výsosti, co budeme dělat teď?“ zkusil se zeptat nejstarší dvořan.
„Moji milí přátelé,“ řekl král, „ušli jsme dlouhou cestu… ale naše cesta teprve začíná. Náš rod je mladý na této planetě. Dnes jsme opět jako děti. Budoucnost leží otevřená před námi. Půjdeme do této budoucnosti a zkusíme to udělat lépe než doposud. Máme teď čas - čas udělat věci pořádně, čas vyrůst, čas se poučit ze svých chyb, čas na pomalý proces budování lepšího světa a čas se v něm zabydlet. Dnes ať všechny zvony v království znějí až do půlnoci, na památku našim mrtvým předkům, a pak po půlnoci slavme, dokud nevyjde slunce. A v nadcházejících dnech… myslím, že nás čeká nějaká reorganizace!“
Příběhy o stárnutí se tradičně soustředily na potřebu přijmout stav věcí. Doporučené řešení na snižující se vitalitu a přibližující se smrt bylo rezignovat a snažit se dát do pořádku praktické věci a osobní vztahy. Vzhledem k tomu, že se nedalo udělat nic k zabránění nebo zpomalení stárnutí, tak toto zaměření dávalo smysl. Místo toho, aby se člověk vztekal kvůli nevyhnutelnému, mohl se snažit o klid mysli.
Dnes čelíme ale jiné situaci. Přestože stále nemáme efektivní a přijatelné způsoby pro zpomalení procesu stárnutí, dokážeme identifikovat směry výzkumu, které by mohly vést k vývoji takových způsobů v dohledné budoucnosti. Příběhy oslavující smrt a ideologie, které doporučují pasivní přijetí, už nejsou neškodnými zdroji útěchy. Jsou to smrtící překážky urgentně potřebnému jednání.
Mnoho vyznamenaných technologů a vědců nám říká, že bude možné zpomalit, a nakonec i zastavit a obrátit, lidské stárnutí. V současnosti není ve vědecké komunitě shoda ohledně termínů nebo konkrétních způsobů, ani není konsensus, že cíle je možné dosáhnout byť jen v principu. Ve vztahu k bajce (kde stárnutí, samozřejmě, reprezentuje drak) jsme tedy ve stádiu někde mezi tím, kdy osamělý mudrc předvídal drakovu smrt a tím, kdy obrazoborečtí drakologové přesvědčili své kolegy prokázáním slitiny, která byla tvrdší než dračí šupiny.
Etický argument této bajky je jednoduchý: Jsou očividné a pádné morální důvody pro lidi v bajce, aby se zbavili draka. Naše situace ve vztahu k lidskému stárnutí je analogická a eticky izomorfní situaci lidí v bajce ve vztahu k drakovi. Máme tedy pádné morální důvody zbavit se lidského stárnutí.
Argument není pro prodloužení doby života člověka per se. Přidat několik let nemoci a nemohoucnosti na konec života by bylo zbytečné. Argument je pro co největší prodloužení doby zdravého života člověka. Zpomalením nebo zastavením procesu stárnutí by doba, po kterou je člověk zdravý, byla zvětšena. Jedinci by byli schopní zůstat zdraví, plní energie a produktivní ve věku, kdy by jinak už byli mrtví.
Kromě tohoto obecného poučení je zde ještě několik konkrétnějších lekcí:
[1] Viz např. Kass, L. (2003) “Ageless Bodies, Happy Souls: Biotechnology and the Pursuit of Perfection,” The New Atlantis, 1. ↑
[2] Jsem vděčný mnoha lidem za komentáře k předešlým verzím, obzvláště pak Heather Bradshaw, Roger Crisp, Aubrey de Grey, Katrien Devolder, Joel Garreau, John Harris, Andrea Landfried, Toby Ord, Susan Rogers, Julian Savulescu, Ian Watson, a Kip Werking. Jsem také vděčný Adi Berman, Pierino Forno, Didier Coeurnelle a dalším, kdo přeložili bajku do dalších jazyků a každému, kdo pomohl šířit slovo. Děkuji vám! ↑